Para hokej je sport, ve kterém se nedá couvat. Prostě obránce nemůže zařadit zpátečku a mávat hokejkou před útočícím hráčem, aby mu sebral puk. Jednoduše se na něj může nalepit, nebo mu bodyčekem patřičně naznačit, že v tomto prostoru nemá co pohledávat. Tak trochu mi to připomnělo život. Život těch, kteří si uhnali hendikep, a to ať by byl jakýkoli a nesmířili se s tím. Necouvají dozadu, ale našli si nové cíle, pro které je třeba propotit nějaké to tričko nebo utržit bolestivou ránu, – načež stát se třeba i mistrem světa. Kdo na para hokeji na vrcholové úrovni nikdy nebyl, nevěřil by, jak je to rychlý sport. Jak může být podobný tomu „běžnému“ hokeji, co se týče emocí a fyzickému nasazení. A co na tom, že ti chlapi si pak třeba ve trojku vlezou na speciální rudlík, aby je odvezl do šatny. Možná je to úsměvné, ale mi hendikepovaní svou nehendikepovaností můžeme před nimi jedině smeknout. Z Mistrovství světa v para hokeji v Ostravě 2021 VJ.
foto: Vladislav Jasiok