Ivančena 2022. Dnes jsem se zase vydal, to po tom nešťastném období čínské chřipky, na Ivančenu do Beskyd, ke kamenné mohyle postavené na počest českých skautů, odbojářů, popravených na samém konci druhé světové války. Byl jsem zde poprvé v roce 1969, a tak se musím přiznat, že od té doby se stoupání do kopce muselo zvýšit asi tak o deset procent a trasa protáhnout nejméně o pět kilometrů, nebo tak mi to alespoň připadalo. Holt, lepší to nebude, musel jsem si následně připustit. Každopádně letošní setkání se zaplnilo skauty z celého Česka, a jak jsem se doslechl, tak i ze Slovenska a Polska. V jedenáct hodin se pro zájemce uskutečnila polní mše a ve dvanáct pak setkání všech u samotné mohyly. Překvapením pro mě byla forma mohyly. Ta od roku 1946 několikrát změnila svůj vzhled a vyrůstala z kamenů přinášených těmi, kteří si přišli uctít památku popravených. Od homole kamenů kolem dřevěného kříže, přes téměř nezastřešené stavení protkané chodbami, až po dnešní formu, kdy oněch odhadovaných dvě stě padesát tun přineseného kamene se rozpustilo v jakýchsi terasách a malé homolovité kamenné stavbě. Tvar se za ty léta měnil, ale je důležité, že na památnosti tohoto místa se nezměnilo za ta léta nic. VJ Ivančena
foto: Vladislav Jasiok